Kostel sv. Františka Serafínského

Kostel sv. Františka Serafínského v Chocni

Historie kostela:

 První zmínky o choceňském kostelu pocházejí z poloviny 14. století. Konkrétně je kostel uváděn jako farní k roku 1350 v popisu pražské diecéze. Z původního dřevěného kostela se nic nedochovalo, protože v průběhu času třikrát vyhořel (v letech 1602, 1659 a 1725).
 Nynější kostel byl postaven v rozmezí let 1728-1733 ze jmění kostelů filiálních a z příspěvků dobrodinců, zejména hraběte Štěpána Viléma Kinského a pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda Khuenburga, který věnoval ze solné kasy 1500 zlatých.
 V letech 1728-1729 postavena loď, 1730-1731 presbyterium;  roku 1733 byl kostel dokončen, jak hlásá letopočet (An./no/ Ch./risti/ MDCCXXXIII), vytesaný v kamenném obložení hlavního vchodu, položeném k západu. Průčelí hledí k východu k ulici „Záměstí“ a umístěn na něm nad sakristií spojený znak Kinských a Dietrichštejnů (manželkou hraběte Štěpána Viléma Kinského byla Marie Josefa Antonína Rozárie hraběnka Dietrichštejnová). Nahoře nika se sochou Krista a na postranních hranolech sochy sv. Petra a Pavla.
 Od požáru kostela v roce 1725 se sloužily bohoslužby v zámecké kapli, než byl znovu opraven. Kněží tak provizorně bydleli na zámku, protože se znovu stavěla i shořelá fara. Do roku 1895 stála blízko hlavního vchodu do kostela kostnice. Jednalo se o přízemní, trojdílnou budovu z roku 1736, kam byly ukládány kosti nebožtíků, protože starý hřbitov svoji kapacitou už nedostačoval. U kostela se přestalo pohřbívat v roce 1848 a bylo vytyčeno nové místo pro hřbitov „Na Skalách“. Do dnešních dob se z původní kostnice dochoval pouze nápis v kamenném ostění: „Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji: Job, kap. 19.1736“, který je nyní umístěn nade dveřmi zvonice.

Patron kostela:
 Svatý František Serafinský, známější pod jménem z Assisi (1182-1226) – mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů a mystik. Svátek má 4. října. 

Architektura kostela:
 Kostel je tradičně orientován od západu (vchod) směrem k východu (oltář), neboť druhý příchod Krista v Soudný den má přijít z východu. Kostel má přijímat první a poslední sluneční paprsky. Jednolodní obdélníková stavba s výrazně vystupující příčnou lodí, užším segmentovým uzavřeným presbytářem a oktagonální sakristií, připojenou v ose. Hlavní průčelí, průčelí příčné lodi i závěru ukončeny vysokými volutovými (spirálovitý motiv) štíty. Vnitřek lodi členěn vtaženými přízedními pilíři, vytvářejícími řadu mělkých výklenkových kaplí, z nichž východní jsou širší a hlubší. Loď sklenuta valenou klenbou s lunetami, křížení v příčné lodi kupolí, navenek se neuplatňující, na pendentivech (trojúhelníková výseč). V západní části lodi kruchta se zprohýbaným parapetem na segmentovém oblouku.

Interiér kostela:
 Hlavní oltář byl původně rokokový, dvoudílný z roku 1734 (upravený roku 1790), skládá se z menzy se svatostánkem a obrazem chrudimského Salvatora a čtyř andělů od I. Rohrbacha a ústředního obrazu Stigmatizace sv. Františka, upevněného na zadní stěně presbytáře, s dvěma anděly, jde o plátno 2,37 x 1, 43 metrů a obraz je připisován Petru Brandlovi (1668-1735) – významnému českému malíři vrcholného baroka. Hlavní oltář sv. Františka Serafínského byl zhotoven nákladem hraběte Štěpána Viléma Kinského.
 Boční oltáře: v příčné lodi dva novorománské oltáře kolem roku 1900 – sv. Antonín Paduánský s obrazem téhož světce z 1. pol. 18. století (nákladem Antonína ryt. Chuchelského z Nestajova, příbuzného tehdejšího zdejšího faráře) a Panny Marie s obrazem od Z. Rudla (nákladem hraběcího hofmistra Arnošta Filesiera).
 V lodi na jižní straně: oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1731 s obrazem sv. Jana Nepomuckého-Almužníka (vystavěn nákladem hraběnky Anny Marie Kinské, rozené Dietrichštejnové) a oltář sv. Františka Paulanského z 2. pol. 18. století.  Na severní straně: oltář sv. Anny z pol. 18. století (nákladem hetjmana choceňského panství Jakuba Stanislava Dusíka) s obrazem sv. Anny od F. Doubka z roku 1934. Dále oltářní obraz sv. Josefa z 2. pol. 18. století.
 Kazatelna je rokoková s reliéfy z Nového zákona. Obraz sv. Anny, původně z bočního oltáře sign. V. Víšek, Ústí nad Orlicí 1887, obraz. P. Marie Čenstochovské, barokní z pol. 18. století. Sochy sv. Ludmily a sv. Markéty. Malovaná okna většinou od F. Urbana. Dřevěná křtitelnice s cínovou mísou s datací 1796.
Na přelomu 19. a 20. století byl za faráře Jana Cvrka výrazně opraven a upraven vnitřek kostela. Nová výmalba, křížová cesta, kovový lustr, některé sochy, okenní vitráže atd. Už v této době kostel osvětlovaly dvě obloukové lampy. V letech 1900 - 1910 byly do kostela pořízeny nové varhany. V letech 1968 až 1975 došlo k rozsáhlé opravě kostela a k pořízení oltáře coram populo s ostatním příslušenstvím. V roce 1975 odlila zbraslavská zvonařská dílna Manoušek tři nové zvony, na místo zrekvírovaných. V letech 1997-2002 byla provedena generální rekonstrukce vnějšího opláštění kostela i zvonice. Staré lavice zničené dřevomorkou nahradily v letech 1999 až 2000 nové z dubového masivu, financované z darů dobrodinců.